Od malička mám ke sportu vřelý vztah. Rodiči jsem byla vedena hlavně k tanci (jakéhokoliv druhu) a v patnácti letech jsem začala tíhnout k jeho akrobatičtější formě, a to pole dance. Pole dance jsem dělala čtyři roky a dostala se i na pár soutěží. Blbý ale na tom je, že celý svůj trénink strávíte v jedné místnosti, i když je venku hezky. V tomto období jsem začala postupně přičichávat k outdooru a lezení a zjistila jsem, že mě to baví mnohem víc, protože je tu mnohem jednodušší s nikým nesoutěžit. Komunita lezců mi přijde mnohem přátelštější a nikdo si na nic nehraje, můžete mít na sobě třeba oblečení z minulého století a všem je to jedno. Mám ráda, že je to sport, u kterého je důležitá síla i technika, že člověk při tom zapojí i svaly, o kterých neví, že existují, a že je to pro tělo velmi zdravý pohyb – hlavně pro záda. A nejlepší je, když vás vylezená skála odmění krásným výhledem! V létě také ráda chodím na ferraty a čas od času si zaběhnu orienťák. Kromě těch sportovních koníčků ráda hraji deskovky, chodím na kafíčka, podporuji slow fashion a zajímám se o ekologii. 

Můj život nabral v jednu chvíli trochu nečekaný směr. Po úraze jsem na půl roku zůstal upoután na lůžko a v podstatě se mi tím zhroutil celý svět. Přišel jsem o všechny kamarády a nastal čas věci přehodnocovat. To byla doba, kdy jsem začal chodit do církve. Ze začátku kvůli novým přátelstvím, která pro mne neměla obdoby. Později jsem ale začal ve společenství věřících lidí nacházet i jiný rozměr. A tím byl vztah s Bohem. Postupně jsem Boha začal poznávat a časem jsem v něm objevil někoho, komu jsem chtěl podřídit svůj život. Nebyla to jednoduchá a přímočará cesta, ale postupně si mi dařilo odbourávat sobectví, které do té doby hrálo v mém životě prim.